Solaris, 1.vydání, 1972

(Stanislaw Lem česky 15)

  • vydavatel: Čekoslovenský spisovatel
  • edice: Spirála
  • překlad: Bořivoj Křemenák
  • ilustrace/obálka: Kamil Lhoták
  • náklad: 40000

původní polské vydání: 1961 jako „Solaris“

Nejznámější a v češtině nejčastěji vydávaná Lemova kniha. Protože jí, podle mého názoru, většina lidí zná skrze filmová zpracování, pokusím se jí také pomocí nich charakterizovat. Známější asi bude Soderberghova adaptace z roku 2002, z čehož výplývá, že většina fanoušků tohoto filmu bude Lemovou knihou krutě zklamána: je oproti němu rozvleklá a klade důraz na úplně jiné věci než Soderberghovo „něco mezi 2001: Vesmírnou odysseou a Posledním tangem v Paříži“ (což jsou režisérova vlastní slova). Kniha je samozřejmě skvělá, ačkoliv není tím nejlepším co Lem napsal – lepší je např. Fiasko a možná i Nepřemožitelný.
Daleko zajímavější adaptaci natočil v roce 1972 Andrej Tarkovskij. S Lemem, který se měl podílet na scénáři, se sice už na začátku značně nepohodli (a Lem se v důsledku toho od výsledné podoby filmu distancoval), ale na rozdíl od verze z roku 2002, která stojí pouze na vytěžení nápadu s návratem mrtvé manželky, vzniklo osobité dílo, které má vlastní, od předlohy odlišný, filosofický rozměr. Kniha se totiž, jak je u Lema časté, zabývá omezenými možnostmi lidského poznání a vzájemným „ohmatáváním se“ naprosto odlišných forem života a inteligence, zatímco psychologické drama Kelvina, jemuž Solaris zhmotnilo zemřelou manželku, je až na duhém místě. Tarkovskij pak zdůrazňuje, víc než Lem, mystiku setkání člověka s čímsi vyším, čemu nerozumí a tuto mystiku záměrně posouvá mimo sci-fi žánr. Hlavně však klade důraz na osobu Kelvina, na vykreslení jeho depresivní melancholické osobnosti a celý příběh pojímá jako jeho vnitřní cestu – od dlouhé úvodní části posledního dne doma s rodiči, až po závěrečnou scénu, kdy tento dům znovu navštíví (ačkoliv…) Solaris zde funguje jako vyší element, který mu tuto vnitřní cestu umožní. Lem se ve své předloze oproti tomu s maximálním důrazem soustředí na poznání a nemožnost poznání toho, co Solaris vlastně je. Tarkovského adaptace a Lemova kniha tak působí jako svébytné interpretace toho samého tématu, kdy jednou se zamyslel filosofující intelektuál a jednou „mystizující“ filosof. Naprosto respektuji přístup, kdy se filmový tvůrce vydá svojí cestou a dílo obohatí vlastní interpretací a filosofií. Jaký by vlastně byl smysl adaptace, kdyby nic nového nepřinášela?
Soderberghovo dílo pak působí, jakoby jen z předlohy „vyzobal“ témata s komerčním potenciálem a pokusil se natočit konzumní sci-fi s důrazem na neumírající lásku a sci-fi rekvizity.
Bude to znít divně, ale ze všech tří verzí (Lem, Tarkovskij, Soderbergh) mám nejradši Tarkovského film a to zejména onu první část odehrávající se v domě u Kelvinových rodičů, která ani podle knihy nevznikla. Nejlepší scénou je pak hypnotická sci-fi (?) jízda autem po futuristických dálničních uzlech…

Příspěvek byl publikován v rubrice Stanislaw Lem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.